vláda zákona Výraz v Anglii spojovaný s klasickým popisem anglické ústavy od A. V. DlCEYE. Sám Dicey jej vztahoval ke staré právnické terminologii Year Books:
"La Ley est le plus haute inhéritance que le roy ad; car par la Ley, il meme et toutes ses sujets sont rulés." (Zákon je největším dědictvím, které král má. Neboť skrze zákon se vládne jemu samému a všem jeho podřízeným.) Ve svém Úvodu ke studiu ústavního práva (1885) připsal Dicey tomuto výrazu tři významy: Za prvé, vyjadřuje myšlenku, že zákon vylučuje uplatnění libovÚle moci. Angličané mohou být potrestáni pouze za porušení zákona a za nic jiného. Tresty určované libovůlí nekontrolované byrokracie se neslučují s vládou zákona.
Za druhé, vláda zákona znamená rovnost všech lidí před zákonem a stejnou podřízenost prostých občanů i vládních úředníků běžným zákonÚm spravovaným běžnými soudy. Vylučuje výjimky pro jednání vlády a zvláštní tribunály pro případy týkajících se vládních úředníkÚ. Za třetí, vláda zákona v Anglii znamená, že ústava není zdrojem občanských práv, ale výsledkem výhod a svobod jednotliyců, jež jsou určovány běžnými zákony země.
Diceyovy myšlenky byly mnohokrát kritizovány. Tvrzení, že Angličané mohou být (podle práva) potrestáni pouze za porušení zákona, zní jako jasná tautologie. Podřízení jak soukromých občanů, tak vládních úředníků jednomu systému soudů není ještě zárukou stejných práv nebo svobod. Běžné zákony mohou samy obsahovat privilegia pro státní úředníky nebo zaručovat nestejné výhody.
Vezmeme-li v úvahu svrchovanou legislativu anglického typu, můžeme namítnout, že Diceyho pojetí je formální a prázdné. Procedurální jednotnost a jednotný soudní systém jsou docela dobře slučitelné s právní tyranií.
Dicey přišel i s poněkud nepravděpodobným argumentem, že svrchovanost parlamentu posiluje vládu zákona, protože ji lze vykonávat (králem, Horní a Dolní sněmovnou) pouze právem předepsaným zpusobem a protože parlament sám nikdy neužíval přímou výkonnou moc. Žádný z těchto argumentU nemuže vyloučit možnost, že svrchovanost, třeba uplatňovaná podle zákona, má neomezenou možnost vzít těm, kdo jsou jí podřízeni, všechny svobody.
Všeobecný názor na Diceyovu teorii, sdílený jeho kritiky ve dvacátém století, je přesto nespravedlivý, pokud si pečlivěji prostudujeme argumenty uvedené v jeho Ústavním právu. Diceyova definice ve skutečnosti není čistě formální nebo procedurální. Vyloučení nezávislé výkonné moci je významné omezení legislativy. Navíc stojí za zminku, že Diceyovým úvahám o "vládě zákona" bezprostředně předchází šest kapitol věnovaných aspektum občanské svobody a celá diskuse je uzavřena tvrzením, že to, co tento princip doopravdy znamená, lze pochopit jenom pečlivým zkoumáním zpusobu, jakým anglické právo zachází s právem na osobní svobodu, svobodu diskuse a shromažďování, se stanným právem, s právy a povinnostmi armády, s národním duchodem a odpovědností ministru. Vláda zákona tak zahrnuje myšlenku, že práva jednotlivce musí být chráněna zákonem. Nejsou to zákonem zaručená práva, daná neomezenou svrchovaností anglického parlamentu; parlamentní svrchovanost je kontrolována ústavními shromážděními, které nutí ty, jež mu vládnou, skládat účty politickému suverénu nebo voličstvu.
Pokud rozšíříme tuto perspektivu, vidíme, že vláda zákona bývá často zkrácěným označením všech prostředku omezené vlády, které se běžně vyhlašují jako ústavní ochrana občanských PRÁV. Kde jsou tyto prostředky kodifikovány v ústavních nástrojích - jak je obvyklé mimo Spojené království - je termin "ústavní práva" nebo "ústavnost" téměř totožný s širokým pojetím Diceyho vlády zákona. Typická opatření takových ústavních Pjáv lze snadno vyjmenovat. Nejznámější z nich jsou ochrana svobody projevu a pohybu, svoboda vyznání, záruky rovné ochrany a protidiskriminační opatření. Taková práva zahrnují rovněž procedurální záruky řádného soudního procesu, spravedlivé právní postupy, spravedlivé soudy, přirozenou spravedlnost, nezávislost soudu a přístup k soudu za účelem uplatnění zákonem stanovených práv. V tomto širokém smyslu (který není všeobecně uznávaný, viz Raz) vláda zákona nebo ústavnost mohou zahrnovat také řadu ustanovení týkajících se charakteru a formy tvorby zákonu, například že zákony musí být přesně navrženy, nesmí pusobit retroaktivně (alespoň v kriminálních případech), neměly by ukládat tresty jmenovaným osobám a neměly by stanovit kruté nebo neobvyklé tresty nebo povolovat špatně definovanou nebo příliš širokou plnou moc.
V mezinárodní oblasti se termínu "vláda zákona" běžně používá pro snahu podřídit chování státu všeobecně schváleným pravidlum, aplikovaným mezinárodními soudy nebo adjudikátory, jejichž rozhodnutí jsou všeobecně přijímána a platná pro všechny, kdo jsou podřízeni jejich pravomoci (viz MEZINÁRODNÍ PRÁVO). RDM

odkazy
t Raz. J.: The Rule of Law. V: The Autority of Law. Oxford: Clarendon Pr~ss, 1979.
Dicey, A.V.: lntroduction to the Study of Law (!/"the Comtitution, cd. E.c.S. Wade. Londýn: Macmillan, 1939.
literatura
Lyons, D.: Ethics and the Rule (Jť Law. Cambridge: Cambridge University Press, 1984.